CHODÍM běhat? BĚHÁM běhat!

A nepudu a nepudu! Říká ten rybář svojí nenasytné ženě, která odpovídá. A pudeš. Dala včera ryba vilu, dá i dneska palác. A nepudu a nepudu! Říkám líná, ráno z postele, není mě zpod deky vidět. A pudeš, odpovídám si já, nenasytná žena. Dalas včera výběh na rozhlednu, dáš ho i dneska.

Abyste pochopili. Nemám ráda ty polemiky o tom, jestli večer po tréninku je vhodné jíst nebo ne. A co a kdy a pak taky ty výčitky svědomí…

Proto chodím běhat ráno.

Výhody:

  1. Ještě mi to moc nemyslí na výmluvy.
  2. Celou cestou tam i zpátky se těším na snídani místo toho, abych se netěšila na nevečeři.
  3. Mám to za sebou a nemusím to tlačit před sebou celý den jako „to do task“.
  4. Přes den toho pak míň sním, když vím, že bych hříšně poslala ty vydřené kilometry do kopru.
  5. Večer se mi nechce. Už bych nešla. Bude teplo. Zima. Bude pršet. Budu mít nafouklé břicho.

Čili vyhrabu se z postele a dávám přímku do koupelny, do skříně, pro psa na pelech, na dvůr a přes dvůr k lesu. Psovi se nechce. Psa přemlouvám. Každých 30 metrů si lehne na záda a předstírá akutní zánět slepého střeva. Chvíli jdu, pak si dřepnu k zemi a lákám ho na piškot. Doplazí se. Vzdálím se o dalších 30 metrů a zase leží na zádech.

Než vůbec vyběhnu, udělám 50 dřepů.

Na začátku lesa stojím, koukám do vrchů, děkuji, že můžu běhat. Pes kouká, co to pro něj znamená. Vybíhám do kopce. Pes chvíli čeká, jestli to opravdu myslím vážně. Pak vyběhne za mnou. Můj pes je malá kříženka ratlíka s koštětem, disponující skrytým atletickým talentem. Řekla Ségra.

Košťoratlík zaostává. Když neslevím a trvám na směru, dobíhá mě. Zase zaostává, vyčkává, zavolám ji, dobíhá mě. Si myslím, už asi nemůže, chuděrka. Když to udělá po desáté, zastavím, otočím se a upřeně se jí zadívám do očí. Prý to u zvířat pomáhá.

Koukaj na mě černé očka s pobaveným výrazem. Aha. Tak to je.

Ne, že nemůže, svině.

Ona mi dává náskok…