Na smrtelné posteli chci bílý rohlík s bílým máslem

Znáte ten vtip o starém muži, co leží na smrtelném loži obklopený početnými potomky a pláče, že celý život piplal děti, vydělával na ně, platil jim drahé kroužky a ještě dražší školy, aby mu měl kdo na smrtelné posteli podat skleničku s vodou… a on kua nemá žízeň!

Opravdu jsem v životě prodělala tak přísné dietní období, že jsem snila o tom, jak si v devadesáti na smrtelném loži blaženě vychutnám bílý rohlík s bílým máslem, se solí a se zelenou paprikou. Na konci vysoké školy se můj denní kalorický příjem rovnal životnímu minimu a čítal dvě až tři jablka plus nějaký ten suchý cornflakes, aby se neřeklo.

V tom období jsem ještě pořád trénovala volejbal přibližně 8x týdně a snažila se na univerzitě udělat státnice z německého jazyka… aniž bych uměla německy.

Po čase, když jsem se sama sobě konečně líbila nahatá před zrcadlem a do fitka chodila i ráno na Silvestra, si moje tělo řeklo dost a přestalo menstruovat. Abyste si nemysleli, ten stav nemohl být až tak vážný, protože jsem neklesla pod 65 kilo při 175 centimetrech a rozhodně jsem nevypadala, že mám nějakou poruchu příjmu nebo výdaje potravy. Ale můj endomorfně-mezomorfní somatotyp se ustanovil býti ohroženým na životě a rozhodl se dát mi to najevo důrazněji než pouhým hladem a padáním kalhot na bedra.

Bylo to hezké období. Jedno z posledních, kdy jsem si mohla dát ruce v bok a nepřipadala si u toho jak tetka v moravském kroji s 9 suknicemi…

Skinny shape životní etapa skončila jednu nešťastnou sobotu balíčkem obyčejných piškotů. Tělo usoudilo, že potřebuje cukry, lepek, éčka a ovulaci a neúprosně vyžadovalo nutriční dávky, za které by se nemusel stydět zápasník sumo.

Smutné vědět, že železná disciplína, kterou nenabouraly ani Vánoce, ani státnice, ani hormonální výkyvy, zařvala na porci suchých sacharidů pro děti a pro psy.

Moje psychika vyhodnotila toto morálně-volní selhání jako definitivní. Už nikdy mi nedovolila vrátit se do univerzitní formy. Plán o bílém rohlíku se solí a zelenou paprikou přestal být snem odkládaným na poslední večeři. A kalhoty velikosti 36 mi už 15 let žerou na půdě moly…